Pondělíčkování

Františka Fromm

Cena knihy je 350 Kč, poštovné a balné po ČR je již v ceně.

O knize

Kniha textů Františky Fromm v symbióze s kvalitními ilustracemi Petry Bobalové představuje svého druhu lyrizované vzpomínky na význačné i běžné dennodenní momenty života, kombinované s lyrickými verši. Próza i verše se vyznačují originální obrazností a vtipností, situaci dokreslují bohaté postřehy a záznamy různých příhod. Autorčiny důkladně promyšlené vztahy k okolí mohou čtenáře v mnohém inspirovat.

Ukázka z knihy

Cesty

Nemám v úmyslu se vypsat z nějaké pomyslné cesty, z vykročení na metaforickou horu, z vymotání se z kruhu. Mám v sobě intenzivní vzpomínky na cestování, které se mi příčí nazvat zvykem, ale nemohu najít jiný než tento výraz. Tak tedy příjemný zvyk. Jednou za čtrnáct dní. Skoro dva roky. Za stejným cílem, na stejné místo. Asi tak dvacet minut v autobuse. To je dost na přemýšlení, pozorování, na rozmluvu sama se sebou. Na vyslyšení části lidského osudu hlučnějších spolucestujících. Dost na to, abych si některé tváře pamatovala, některé cestující vyhlížela a poznala jejich návyky. Kuřáka u jedné zastávky, který rytmicky popotahoval, téměř celoročně nosil černou čepici. Maminku s kočárkem, která měla určitě ručně šitou tašku. Mladého hokejistu s tetováním na zápěstí. Někteří na zastávce přešlapovali tak, že to vypadalo, jako když stepují. Rozcvičují se před nástupem na scénu. A jejich prkna a jeviště je právě přijíždějící autobus. My ostatní, již sedící, jsme diváci. Nikdo netleská, nikdo nezdraví. Anonymní. Jen řidiči mají jména. Na cedulkách a také na lístku o zaplacení. Mám své oblíbené. Měla jsem své oblíbené. Jeden by se mi úplně líbil do rodiny, milý, ustaraně mlčící, když vezl téměř celý autobus teenagerů, vlasy zastřižené, roztomile rozpustilé oči určitě míval, když byl mladý. Mám pocit, že kdyby to byl můj strejda, koupím mu knížku o letadlech a šišku salámu. A určitě by uměl vyprávět plno vtipů.
U cesty jsem měla několik záchytných bodů. Myslím pro oči. Jeden keř vypadal jako tulák. Tulák jdoucí po cestě, nese pytel a záda se mu prohýbají. U jednoho domu byla lavička. Žádná extra moderní, ani in. Taková klasická dřevěná, jak je mezi jednotlivými prkýnky vždy mezera. Lavičku jsem viděla natírat, pršet na ni i s čepicí ze sněhu. A jednou byl strom před ní tak obalený květy, že skoro nebyla ani vidět. Jiná zahrada zas byla poseta vším možným. Přemýšlela jsem, zda je navždy opuštěná, nebo zda její majitel je jenom líný, třeba je nemocný; a třeba je opravdu zapomenutou zahradou. Pokaždé jsem se soustředila, zda za okny nezahlédnu pohyb. Nezahlédla.
Rybník, před nímž byla viditelně umístěna cedule o možnosti rybaření a s reklamou na závodní rybolov, jsem jednou viděla tak zamrzlý, ztuhlý, a abych ho vůbec viděla, otírala jsem okénko autobusu, jelikož i v něm myslím mrzlo. Bylo tenkrát rekordních minus dvacet. A přála jsem si vidět, jak nějaký rybář bruslí, nebo jeho syn, nebo jeho vnuk. Bylo brzo po ránu a nebruslil nikdo. Ale tuším, že odpoledne to tam bzučelo dětským křikem a smíchem. A někde tam dole se možná smály i ryby. Páč nemusely s nikým závodit, natož prohrát.
Další záchytný bod byla stará zájezdní hospoda. Dávno přešlá časem, neudržovaná, polorozpadlá, část nápisu na ní ještě je. A na první tancovačku šla přesně do téhle budovy moje babička. Tenkrát se těm časům říkalo první republika, narodila se za Rakousko-Uherska a zažila jako dítě takovou bídu, že jejích osm sourozenců si vzájemně půjčovalo boty. Všichni se museli vejít na dvě postele a spali natlačení na sebe a bojovali mezi sebou o větší kousek deky. Tohle povídání jsem mívala radši než pohádky. Vždy jsem jí říkávala, povídej mi ze života. A nešlo mi to nikdy do hlavy. Že takový svět byl, a docela ne zas tak dávno. Že cena za vlak na vzdálenost asi osmi kilometrů byla stejná jako cena za jeden buřt nebo špekáček, a že špekáček byl něco tak vzácného a výjimečného, že moje babička šla radši těch osm kilometrů pěšky, asi protože se tenkrát tolik ještě nespěchalo.
U té zchátralé zájezdní hospody jsem si na ni vždy vzpomněla. A tam šla prvně s ostatními dívkami ze vsi pěšky a vyprávěla, jak se jí dvořil zámecký pán či hrabě. Jak bezradná utekla. Jelikož tenkrát se páni většinou s někým ze vsi jen tak bavit nechtěli. Ještě její mamince, jako mojí prababičce, vybrali ženicha její rodiče, asi o patnáct let staršího sedláka, kterému rodila děti a vykala celý svůj krátký život.
Ta hospoda nyní nevypadá ani jako hospoda. Okna jsou malá, vstupní dveře úzké, všechno jako by se časem zmenšovalo. Ale tenkrát to byl ten největší dům v okolí. Taky jsem měla ráda čaj z automatu, když jsem čekala na nádraží. A pak hodinové povídaní s člověkem, který se ke mně choval hezky a mile, dával mi rady a inspirace. Byly to malé výlety. A příjemné. Všechna roční období. A barvy. Dravec na poli. A i uplakaný čas. Všechno v jedné směsi, která byla právě naplněna, jako když dojíš talíř a odložíš příbor. Je dokonáno.
Možná se někdy projedu stejným autobusem, ale už nikdy to nebude stejné. Nemám ráda nostalgii. Mám ráda krásný ztráty.

Informace o knize

Autor: Františka Fromm
Počet stran: 111
Vazba: měkká lepená
ISBN: 978-80-7550-085-4
Rok vydání: 2019