Vzdálené slunce

Ilona Ziková

Cena knihy je 230 Kč, poštovné a balné po ČR je již v ceně.

O knize

Vzdálené slunce je navenek sci-fi povídka, ale ve skutečnosti jde o filozofické zamyšlení – spíše domyšlení – situace, kdy „lidé už dávno předali své znalosti a dovednosti strojům – a sami už nevědí a neumějí nic,“ jak píše autorka. Ale něco přece jen ještě umějí lépe než roboti: bojovat, a to až do úplného konce (v případě planety Sparty) nebo z pomsty za zabité dítě a v zájmu zničení otroctví (v případě hvězdoletu ovládaného lidským mozkem). Povídka napsaná suverénním stylem dává čtenářům hodně podnětů k přemýšlení.

Ukázka z knihy

Xen Maerski se zpytavě zahleděl do tváře Nogarua Brenhéa. Ten se na něj na oplátku zadíval naléhavě. Bylo na něm vidět, že chce kapitánovi něco sdělit. Nechtěl mluvit. Proč? Jako by mu to tedy nemohl svěřit přes počítač! Ve specialistových očích se zračilo cosi blízkého nejistotě. Obavy? Ne, obavy ne.
Byl to ryzí strach.
Xenovi zatrnulo. Vzpoura posádky! Ano, to by mohlo být ono. Náklad měl ohromnou cenu. Překupníci by za něj několika přihlouplým lodníkům jistě rádi zaplatili. Zlomek jeho skutečné hodnoty…
Konečně Brenhé gestem naznačil: chtěl by psát… chtěl by psát rukou!
Maerski nad jeho nezvyklým požadavkem nehnul ani brvou.
„Půjdem ke mně do kajuty,“ řekl pouze.
Opustili můstek a mlčky šli chodbou. Ve dveřích dal Xen specialistovi přednost. Ten nebyl v Maerskiho kajutě zdaleka poprvé. Přesto si stále nemohl zvyknout na absenci jakýchkoliv technických vymožeností. Zato zde nechyběla knihovnička čítající okolo padesáti papírových svazků. Starých nějaké tři tisíce let a hříšně drahých. Dnes už knihy nikdo nepsal, nevydával a ani nečetl.
Posadili se k prostému stolu a Xen Maerski vytáhl z poličky zdobenou krabici a desky s několika sněhobílými papíry. Nakonec ze schránky vyčaroval – docela obyčejnou ořezanou tužku. Brenhé byl vyveden z míry.
„Tím se taky psalo?“ zašeptal.
Maerski se mimoděk usmál. „Tohle je už pokrokovější. Psalo se i husím brkem.“ Zachytil mužův nechápavý výraz. „To jsme ale odbočili,“ dodal tiše. „Zkus něco napsat.“
Specialista odhodlaně sevřel tužku v levičce. Po chvilce si ji přendal do pravé ruky. Maerski by nejraději vyprskl smíchy, avšak cosi závažného, co nad nimi viselo jako Damoklův meč, mu v tom zabránilo. Drží to jako pradávný lovec, co včera vyšel z pralesa! vytanul mu příměr z jedné z jeho prastarých knih. Ze specialisty, zvyklého používat stejně pravou ruku jako levou, se vyklubal pravák.
Maerskiho se zmocnily pochybnosti. Nedokáže to. Nikdy nepsal rukou… Horší bylo, že specialista cítí potřebu ho o čemsi zpravit bez prostředníka – bez strojů. Bál se vzpoury, určitě. Raději se před kapitánem znemožní.
Ruka se starožitnou tužkou se přiblížila k papíru. Chvilka váhání… pak se tuha rozjela, až to specialistu zaskočilo. Vyjeveně civěl na kostrbatou čáru. Xen znovu potlačil úsměv.
Ozdobnou krabici se sto dvaceti dřevěnými tužkami získal z pozůstalosti po rodině Dáunů, jež zmizela v hvězdných dálavách. Maerski tušil, že byly vyrobeny na legendami opředené planetě, odkud vzešlo lidstvo. Dřevo pocházelo ze stromů, které na ní rostly. Třebaže byly staré tisíce let, tužky byly stále vhodné ke psaní. Jejich černé středy ani po tak dlouhé době nezměnily své chemické vlastnosti.
A vida! pomyslel si Xen spokojeně. Nogaru se nám nějak rozjel! Ač to nikdy nedělal, zůstávaly za špičkou tužky na papíře řady opile se naklánějících liter. Já mu nedal linkovaný papír! hrklo v kapitánovi. Řádky se propadaly a mísily s těmi dříve napsanými. Musím mu ten nedopsaný papír sebrat…!
Maerski sevřel prsty roh papíru a specialista, vytržený z nadlidského soustředění, přihlouple zamžikal.
„Tenhle si vezmu a ty piš na jinej!“ Xen netrpělivě tahal za papír. Konečně Brenhé svou kořist pustil.
Maerski se nedočkavě začetl do změti kostrbatých tiskacích písmen, jež by svedlo naškrábat i čtyřleté dítě. Chvilku mu trvalo, než rozluštil specialistův originální rukopis – spíš čmaropis. A než před ním z papíru začala vystupovat děsivá pravda –
Loď už není v naší moci. Ať už přijímá rozkazy od kohokoliv, my to nejsme…
Xen ucítil na čele pot.
A specialistovi se právě podařilo zlomit křehký hrot. Zvedl k Maerskimu zoufalý pohled, jako dítě, které čeká pokárání. Ten mu pohotově podal druhou ořezanou tužku. Za nekonečně dlouhou chvíli už držel v chvějících se prstech druhý arch stařičkého papíru.
UI se nějak polidštila - ? Nebo je hvězdolet řízen člověkem - ?!? Ani na slovo vzatý odborník Brenhého formátu nebyl v stavu tuto hádanku rozlousknout.

Informace o knize

Autor: Ilona Ziková
Počet stran: 100
Vazba: pevná šitá, B6
ISBN: 978-80-7550-082-3
Rok vydání: 2019